Politiky členských států EU dlouhodobě aktivně přispívají ke snížení příspěvku starších pracovníků. Vlády a jejich sociální partneři vyvinuli společný zájem na podpoře předčasného odchodu do důchodu jako obecného léku, a to na pozadí ropné krize z roku 1973 spojené s úpadkem několika hospodářských odvětví, nárůstem nezaměstnanosti a nadbytečnou nabídkou mladších pracovníků od poloviny 70. let .
Měření, jako je předběžný důchod v Dánsku a Německu a režimy předčasného odchodu do důchodu a propuštění do zaměstnání v Nizozemsku a ve Velké Británii, aktivně podporovaly předčasný odchod z pracovní síly. Zaměstnávání starších lidí bylo také negativně ovlivněno zavedením jednotného povinného věku odchodu do důchodu v několika zemích (Avramov a Maskova, 2003).
Tyto politiky významně přispěly ke stálému snižování účasti pracovníků starších pracovníků (ve věku 55–64 let) od 70. let 20. století. Po dvou desetiletích se účast na počátku 90. let stabilizovala na historicky nejnižším asi 37% (1) a zůstala na této úrovni mezi lety 1992 a 2000. To bylo označeno paradoxem věku / zaměstnanosti: zatímco průměrná délka života v EU se zvýšila významně od padesátých let dramaticky poklesla účast starších lidí na trhu práce (Walker, 2001).
Změna politiky se začala formovat od počátku 90. let, částečně kvůli rostoucím nákladům na sociální zabezpečení, předpokládanému nárůstu stárnutí populace a budoucímu nedostatku pracovních sil a dovedností. Rovněž se obecně uznávalo, že systémy předčasného odchodu do důchodu se pro společnost ukázaly jako neúčinné a velmi nákladné (Walker, 2001; Davey, 2002; Avramov a Maskova, 2003).
(1) Walker, 2001; von Nordheim, 2003; Avramov a Maskova, 2003. Viz také databáze Eurostatu o míře zaměstnanosti starších pracovníků podle pohlaví (online datový kód tsiem020) http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/statistics/search_database